Vděčnost 😊

Před rokem jsem se rozhodla, že radikálně změním vše kolem sebe, vše co se mi nelíbí, že půjdu za tím co mne baví a co mne naplňuje. Skončila jsem v dobře placené, ale časově a pro mne už psychicky náročné práci.  Pracovala jsem jako zdravotní sestra v Domácí a hospicové péči u Charity. Měli jsme na vyjímky dobrý kolektiv, a skvělou nadřízenou. Práce mne bavila, hlavně z toho důvodu, že jsme měli převážně seniory, moc ráda jsem je poslouchala, milovala jsem to jejich povídání a vzpomínání, na doby jejich mládí, na jejich zážitky. Bylo to pro mne vždycky hodně naplňující. A jejich úsměv, když jsem přišla a představila se jako Veselá sestřička, byl vždycky balzám na duši. Jejich vděčnost za někoho kdo je rád poslouchá a kdo jim věnuje úsměv nebo pohlazení, bylo něco co mne vždycky nakoplo, že tato práce má smysl a chci ji dělat, jenže najednou nastalo období, kdy nás setřiček bylo málo, tím pádem nastalo období, kdy jsme sloužili nad rámec našich sil. Při jedné zimní službě, kdy už jsem byla opravdu vyčerpaná, jsem na náledí uklouzla a narazila si kostrč, v ten okamžik jsem žádnou bolest necítila, musela jsem dokončit práci v terénu. Nicméně v noci jsem bolestí nespala a druhý den fičela k lékaři, a skončila jsem na neschopnce. Tři měsíce jsem zůstala doma a během této doby jsem měla čas na přemýšlení a rozhodla se, že musím udělat změny. 
Práce s lidmi jsem se ale nevzdala, už před lety jsem si udělala pedikérský kurz a opět jsem se k tomu vrátila a začala jsem jezdit ke klientům domů. Z větší části mám starší klienty, kteří už se ze svých domovů moc nedostanou a jsou nesmírně vděční za jakoukoliv pomoc, které se jim dostává. Samozřejmě mám i mladší klientelu, a přiznám se, že jsem vděčná ze všechny ke kterým jezdím, jsou to všechno úžasní pohodáři a moc ráda ke všem jezdím.
Do teď mne to naplňovalo přesně tak jak jsem chtěla a jak jsem si přála. Časově jsem si vše korigovala podle sebe, měla jsem více času sama na sebe a hlavně na svou rodinu. Finančně jsem šla o nějakou korunu dolů, ale ten pocit volnosti a pohody byl pro mne prioritou. :) Největší plus u mne nastal v tom, že jsem si uvědomila, že potřebuji i čas sama pro sebe, začala jsem pravidelně navštěvovat různé Olomoucké kavárny a vychutnávala jsem si to posezení sama se sebou a výbornou kávou. Začala jsem chodit na různé kurzy, přednášky a bylo mi naprosto skvěle. A co mi ještě hodně pomáhalo? Začala jsem si psát deník se svými myšlenkami, sny, plány a dalšími věcmi.
No a najednou si začne řádit nějaký nehezký virus. Změní se vše a pro všechny po celé naší matičce zemi. Z ničeho nic jste bez práce, bez příjmu, bez kontaktu s okolím, s plno zákazy a doporučeními. Dítě je ze dne na den doma, školy se zavírají, obchody krom potravin a dalších výjimek se zavřou. Je zákaz vycházení. Musíte nosit na veřejnosti roušky a dalších xy opatření. Nejdřív jste ze všech stran přesvědčováni, že se jedná jen o chřipku, a najednou vyplouvá na povrch, že vše je úplně jinak. Virus se začne šířit takovou rychlostí, že jsme z toho většina úplně paf. 
Nejdřív jste z toho všeho naštvaní, rozmrzelí, nervozní, a pak nastane fáze kdy vám dojde, co se děje a začnou vám  v hlavě lítat myšlenky a otázky, proč, co budeme dělat, co bude dál. Vše je najednou úplně jinak a vy si najednou uvědomíte, že nic není důležitější než zdraví celé vaší rodiny. Najednou si uvědomíte, že vše za čím se všichni honíme je nic a každý si přeje, aby jsme to všichni ve zdraví zvládli. Aspoň tedy u nás to tak cítíme. :) 
Celý náš  dosavadní průběh života se zastavil a museli jsme se přizbůsobit tomu co je a co se děje. Ano vím, že ne každý to zvládá levou zadní, ale nic jiného nám nezbývá. Ano je to náročné, ale věřím, že to zvládneme. 
Myslím si, že nám má toto období všem otevřít oči, aby jsme si uvědomili, že život není jen o honbě za úspěchy a spoustou peněz. Tedˇ jde o zdraví nás všech. Objevuje se strach o naše nejbližší.
Už jsem si po několikáté řekla, že už nikdy nebudu pracovat ve zdravotnictví, a stejně mne moje životní cesty vždy k tomuto oboru zase zavanou. Takže i v tomto těžkém období vděčím za podané pomocné ruce a jsem zpět zase v terénu v Domácí péči. Jsem vděčná za tuto pomoc, jinak bych byla úplně bez příjmu. Jsem vděčná svému muži, že spolu zvládáme v této těžké době oba na střídačku pracovat v rizikovém prostředí a věnovat se Aničce. Jsem mému muži vděčná, že vzal do svých rukou Aniččino školní učení, mají spolu naprosto úžasný rozvrh dne, hned po snídani se vrhají na matematiku, češtinu, hudebku, a zakončí tělocvikem doma a pak hodinku venku na zahradě ( jsem vděčná za náš domek se zahradou a na samotě u lesa - podle známých bydlíme v pr.... světa :D  ). Učení u nás probíhá v úplné pohodičce a s úsměvem na rtech. Housle paní učitelka vyřešila po telefonu. Ano né u všech to jde takto v pohodě, ale uznejte sami, co je v této situaci důležité? Přece aby jsme to všichni ve zdraví zvládli a mohli se zase scházet se svými rodinami a kamarády. 
Ano taky mám strach, ale snažím se jej schovávat uvnitř sebe, no úplně ne, když už je nejhůř tak se můžu vypovídat svému milovanému muži, který mi v tomto období opravdu hodně pomáhá. Mám strach o své a manželovi rodiče, jsou věkově a nemocemi nejvíc ohrožení, snažíme se jim co nejvíce pomáhat. Není to ani pro ně lehké období. V této chvíli jsem moc vděčná za telefony a technické vymoženosti, můžeme být aspon takto v kontaktu se svými blízkými a kamarády. 
Mám vás všechny moc ráda a až všechno tohle skončí moc ráda vás všechny obejmu. 
Věřím celým svým srdcem, že vše zvládneme, ale je opravdu potřeba být zodpovědný vůči sobě a svému okolí, dodržujte vše co se týká hygieny a ochrany sebe i svého okolí. 
Posílám všem spoustu sil a přeji pevné zdraví.